Dějiny Číny Možnosti

[Eles]

---

Když jsou tu ty dějiny Koreje, já jsem asi 2 roky zpět shrnul z několika knih dějiny Číny (ale jenom co se týká starověku). Jestli by někdo chtěl, trochu to poupravim a taky to sem můžu plácnout. Byla by tu aspoň taková vzdělávací vložka

[klap-in]

Když jsou tu ty dějiny Koreje, já jsem asi 2 roky zpět shrnul z několika knih dějiny Číny (ale jenom co se týká starověku). Jestli by někdo chtěl, trochu to poupravim a taky to sem můžu plácnout. Byla by tu aspoň taková vzdělávací vložka

Urcite sem s tim uz sem to psal ze me osobne by to hodne zajimalo

[Eles]

Vlastně neni moc co upravovat, jen jsem opravil pár chyb.
Měl jsem ještě článek o zajímavostech starověké Číny, ale ten se mi záhadně ztratil z disku, takže bohužel

Haha, je toho tolik, že jsem dostal při odesílání Fatal Error. Musim to rozdělit do víc příspěvků...


Čína ve starověku před velkým sjednocením

Archaické státy Sia a Šang



Ačkoli lze dějiny Číny posuzovat z archeologických nálezů od paleolitu a nejvýznamnější nálezy Homo Erectus byly učiněny v oblasti dnešního Pekingu, z hlediska vyspělé civilizace se věnujme její historii až zhruba od roku 2200 př.n.l. Do té doby se datuje vznik prvních státních útvarů, z nichž nejsilnější vytvořily první dynastie Sia a Šang. Alespoň tak se píše ve starých čínských pramenech, ale dlouho se pochybovalo o věrohodnosti těchto informací a první dynastie byly považovány spíše za legendy.

Situace se změnila až v moderní době archeologických objevů, kdy byla odkryta rozsáhlá města vyspělých kultur, časově spadající přesně do oněch mystických dob. Tak se konečně potvrdila existence státu Šang. Jedno z nalezišť patří pravděpodobně hlavnímu městu Ao, založenému desátým vládcem dynastie v 16.stol. př.n.l. Rozkládalo se na ploše tří a půl čtverečních kilometrů, mělo deset metrů vysoké hradební zdi a pravděpodobně v něm pobývalo okolo sta tisíc lidí. Ve 14. století přestalo Ao Šangům vyhovovat a založili nové hlavní město (od té doby se sami začali nazývat Jinové), které svou velkolepostí ohromovalo jak současníky, tak pozdější generace. Vzniklo skutečné velkoměsto, jen centrální část nyní zkoumaných ruin, jakási palácová a chrámová čtvrť, se rozkládá na ploše šesti kilometrů čtverečních, a v areálu byly objeveny artefakty neobyčejné technické úrovně. Bronzové nádoby a sošky z různých materiálů z období Šang (Jin) patří k nejvzácnějším exponátům muzeí a některé bývají navíc pokryty nejstarším čínským písmem zaznamenávajícím věštby, politické události či hospodářské záležitosti.

Držitelem veškeré moci byl král, podle náboženské víry úzce spjatý s nadpřirozenem. Pouze on, jeho šamané a věštci dokázali komunikovat se světem duchů, kteří zase byli v kontaktu s nejvyšším božstvem - Nebesy. Veškerá rozhodnutí a plány museli být podrobeny nebeské konzultaci a k tomu účelu se využívaly v žáru rozpukané kosti a želví krunýře, z jejichž prasklin se daly získat odpovědi. Za dynastie Šang králové ovládali území na východě současné Číny při dolním toku velkých řek, z toho část jako svou výsostnou zemi a část jako vazalskými povinnostmi svázané okolní kmeny a státečky. Ti odevzdávali pravidelný tribut, v případě nutnosti vysílali podporu armádě, a jednou za čas se jejich vůdci museli přijít pokořit šangským(jinským) králům a opětovně tak stvrdit svou závislost. Nutno dodat, že ta nebyla vždy absolutní a údělní páni činili vše možné i nemožné, aby co nejvíce upevnili svou vlastní moc.

Dynastie Čou
Okolo 11. století př.n.l. na západě vzrostla síla jednoho z oněch vazalských státečků natolik, že si postupně podmanil nejen bezprostřední okolí, ale nakonec dobyl v čele s králem Wu-wangem i jinské hlavní město. Nazýval se Čou a stal se na 3 století hlavní mocností v oblasti. Ačkoli byli čouové až na válečnictví méně vyspělí, převzali postupně většinu technických i kulturních vymožeností jinů a postarali se tak o přetrvání a další rozvoj tradičních řemesel i umění. Jejich moc se opírala, podobně jako u státu Šang (Jin), o vládu vlastnímu území a kontrolu okolních vazalských státečků, avšak svému králi již nepřisuzovali božský původ, leč zavedli ideu o mandátu, který Nebesa vládci pouze udělovala.

Soulad Nebes a Země
Číňané totiž už dlouho předtím věřili v Nebesa-nejvyšší božstvo jako v absolutní zdroj pozitivní energie, řádu a pořádku. Měla kruhový tvar a působila na čtvercovou zemi pod sebou (podnebesí – Tchien-sia). Číňané žili v podnebesí uprostřed (říše středu – Čung-kuo) a tudíž byli vystaveni blahodárnému působení Nebes nejvíce. Ostatní národy žili při okrajích a v rozích, a tak v těchto zemích panoval chaos a strašlivé podmínky. Obyvateli žijícími v těchto končinách číňané pohrdali, nazývali je barbary čtyř světových stran a považovali je za divoké a primitivní násilníky. Nová čouská idea konstatovala, že panovník se stal zástupcem Nebes na zemi a obdržel jejich mandát vládnout, ale na druhé straně mu ho Nebesa můžou i odebrat. Pakliže tedy došlo k nějakému převratu, vždy to bylo dodatečně vysvětleno jako nespokojenost Nebes s předchozím králem. Rovněž přírodní katastrofy panovníkům neprospívaly, byly totiž interpretovány jako trest Nebes za špatnou vládu. Autorita však i tak zůstala obrovská. Vládce byl uctíván a milován jako velekněz veškerého lidstva, ochránce zdrojů výživy na zemi, rozhodoval o životě a smrti, patřila mu v konečné instanci všechny zákonodárná, soudní i výkonná moc.

Období válčících států
Historie se ráda opakuje, a stejně jako na sklonku existence státu Jin prokázala údělná knížata a správci zarputilou snahu vršit vlastní vliv a projevovat separatistické tendence. A stejně jako dříve na to centrální moc po čase již nedokázala reagovat a čouské neštěstí ještě podpořil roku 771 př.n.l. ničivý vpád nomádského kmene Západních Žungů do země. Tyto události vedly ke konečnému rozpadu říše, královský dvůr přesídlil více na východ (dynastie Východní Čou) a ztratil své velmocenské postavení. Následoval počátek úmorných bojů mezi jednotlivými státy podobné síly a velikosti, nazývaný přiléhavě Období válčících států. Tato dějinná pasáž byla přímo přesycena válčením, uzavíráním nejrůznějších paktů, smluv a koalic, jejich dodržováním i porušováním, a to vše za hlavním účelem každého státu – pohltit menší protivníky a ubránit se silnějším. V podnebesí nastal chaos.

Naštěstí není nic jen černobílé a toto období také přineslo rozmach v některých oblastech, například ve filozofii a válečnictví. Zmiňme dvě z nejvýznamnějších osobností těchto odvětví. Někdy okolo roku 550 př.n.l. přichází v malém státě Lu na svět pozdější největší z čínských filozofů Kchung-fu-c' (Konfucius). Jeho učení preferuje blaho lidu, které může být dosaženo spojenou prací a úsilím vysoce morálních jedinců. V téže době vzniká i množství dalších filozofických směrů (taoismus, legismus, moismus, logika…souhrnně označovaných pojmem Sto Škol), a prostřednictvím těchto všech novým myšlenkových směrů se lidé snaží vysvětlit důvody současného vývoje a najít cestu k nastolení nového řádu. Sun Wu ze státu Wu, později označovaný jako Sun C´ (mistr Sun) zase proslul dílem o válečném umění. Nepřetržitě boje, nové železné zbraně, ohromná množství vojáků a velké vzdálenosti, to vše přímo volalo po důkladné teoretické přípravě důstojníků na které závisel osud všech.

Ze stovek menších útvarů se neustálými boji od 8. do 3. století vyprofilovalo 7 silných států (Čao, Jen, Wej, Čchi, Čchin, Chan, Čchu) plus několik málo menších a zápas o moc nabral na obrátkách, když se v mocném státě Čchin zrodila idea o ovládnutí celého podnebesí …

[Eles]

Stát Čchin a sjednocení říše

Šang Jang a vzestup moci
V období válčících států největší rozmach zaznamenal stát Čchin. Za panování vládce Siao Kunga přišel do země ze sousedního státu Wej zchudlý šlechtic Šang Jang. Byl přijat do služby a postupně se vypracoval až na post hlavního ministra (asi 360 př.n.l.). V této funkci začal plánovat ideu všemocného státu. Podkladem k tomu byla bezmezná podřízenost občanů potřebám státu na základě legistické ideologie. (Legismus (legalismus) hlásal právo jako nejvyšší potřebu státu, která zajistí spravedlnost a řád v říši. „I špatný zákon je lepší než žádné zákony...“ Právě zákony měly posílit centrální moc, důsledně kontrolovat úřednictvo, omezit korupci a udržovat pořádek i v běžném životě obyvatel (ovšem výhradně ve prospěch státu). K jejich naplňování sloužila komplikovaná soustava odměn a trestů. Odměny zahrnovaly především různé druhy povýšení a příděly půdy. Tresty různé typy mučení a poprav, včetně tak neobvyklých a krutých jako roztrhání těla mezi rozjetými vozy, uvaření v kotli či vylamování žeber). Šang Jang dále rozdělil obyvatelstvo do skupin po pěti až deseti rodinách, jejichž všichni členové za sebe vzájemně ručili. Pokud byl tedy někdo ze skupiny uznán vinným ze zločinu a odsouzen k smrti, poprava stihla i všechny ostatní, kteří o zločinu věděli a ihned ho nenahlásili. Tak se posílila role státu na úkor rodiny. Dále rozdělil území do krajů, které spravovali úředníci jmenovaní z hlavního města (centralizace moci) a hospodářský impulz poskytl systém zavlažovacích prací, umělých kanálů a reforma zemědělství spočívající v rozdělení půdy rolníkům a právo s ní disponovat. Na případné nespokojence a kritiky Šang Jang myslel též a připravil několik variant řešení, od vyhnanství či nucených prací po vězení a popravy. Díky těmto reformám podpořeným tradiční expanzivní politikou se Čchin stal vedle státu Čchu nejmocnějším v regionu a situace se začala dramatizovat.

Ostatních státy již nepochybovaly, že síla těchto dvou značně převládla a k zachování vlastní existence sloužila buďto aliance s Čchin nebo s Čchu. Ti se oba rovněž snažili o získání spojenců, kteří mohli zvrátit nerozhodný poměr, a v podnebesí se začala odehrávat dlouhá a vyčerpávající hra s diplomaty a poradci. Schopný diplomat v té době mohl z bezvýznamné pozice ze dne na den udělat vynikající kariéru, na jiného při smolném dnu čekalo v cizím státě mučení a smrt. Množství členů královských rodin strávili od útlého věku život jako rukojmí u cizího dvora, intriky, výhružky a smlouvání byly na denním pořádku. Ačkoli nakonec Šang Jang upadl v nemilost a byl zabit, nastartoval v Čchin růst nezbytný k pozdější dominanci.

Lu Pu-wej - posun vpřed
Ta se budovala sice ještě plných sto let, ale pak okolo roku 260 př.n.l došlo k významnému posunu. Tehdy se jistému Lu Pu-wejovi chytrou lstí podařilo prosadit čchinského mladého prince I-žena (v té době rukojmího ve státě Čao) za následníka trůnu. Že šlo o opravdu husarský kousek dokládá skutečnost, že I-žen byl jedním z dvaceti synů korunního prince Siao-wena, a to ještě od jeho druhé manželky. Jeho pozice v následnictví trůnu tedy spočívala až za mnoha jinými mladíky. Lu Pu-wej tedy využil faktu, že mladá milovaná první manželka prince byla dosud bezdětná, a přesvědčil ji o výhodách adopce I-žena. Ta na návrh přistoupila, i Siao-wen přijal změnu až překvapivě radostně a dokonce hned jmenoval I-žena svým nástupcem. Kalkulace tedy vyšly a když se I-žen již jako Jing C´-čchu chopil vlády (změna jména byla po nástupu na trůn pravidlem), nezapomněl na Lu Pu-wejovi služby bez kterých by asi zestárl v Čao, a jmenoval ho vévodou a hlavním ministrem. V té době se události daly do pohybu. Čchu obsadil malý státeček Lu, Čchin kontroval zabráním stejně bezvýznamného Čou a Jing C´-čchuovi se narodil syn Jing Čeng.

Jing Čeng, Li S´ a dokončení snah
Roku 247 př.n.l. Jing C´-čchu zemřel a zemi přebral do správy, než mladý Jing Čeng dospěje, Lu Pu-wej. Někdy v té době se obratnému a ctižádostivému úředníčkovi jménem Li S’ podařilo dostat do Lu Pu-wejovi družiny a započal tak svou závratnou kariéru. Za své služby byl povýšen až do osobní stráže mladého prince a začal ho ovlivňovat svými plány na konečné sjednocení Podnebesí pod čchinskou nadvládou. Když Jing Čeng dosáhl dospělosti, jako první potřeboval pro nerušené uskutečňování svých záměrů zbavit hlavního ministra vlivu. Našel záminku a Lu Pu-wej zbaven svých funkcí a odeslán se všemi svými přívrženci do vyhnanství. Li S´a Jing Čeng měli volné ruce.



Nastal čas důkladně rozklížit poměry v ostatních státech před vlastním vojenským zásahem. Diplomaté a agenti z Čchin začali podplácet cizí hodnostáře, přesvědčovat je o nevyhnutelnosti sjednoceni a snažili se zabránit koalici Čchu a Čao – největších protivníků. Proti Čao vypravil roku 229 př.n.l. Jing Čeng poněkud předčasně armádu, která byla opakovaně poražena, a proto radši uzavřel mír, a rychle zaútočil na malý stát Chan(1), vklíněný mezi rivaly. Do dvou letech ho ovládl a poté obrátil svou pozornost znovu na Čao(2). Tentokrát generálové nezaváhali. Ostatní státy si uvědomily, že se mílovými kroky blíží i jejich konfrontace, a přišly na řadu všechny varianty jak zaskočit a oslabit Čchiny, včetně atentátů na panovníka.

Ten nejvýznamnější se odehrál roku 227 př.n.l., kdy jenský princ skrze své poradce přiměl bývalého čchinského generála, nyní vyhnance Fan Ju-čchia (na jehož hlavu byla v Čchin vypsána odměna) k sebevraždě. Fan, jenž přišel o celou rodinu i majetek, odešel ze světa dobrovolně. Byl zlomený, bez prostředků a vědomí, že jeho hlava poslouží pomstě, mu usnadnilo rozhodování. Princ poté najal proslulého mistra meče jménem Ťing Kche a ten se měl pokusit dostat k Jing Čengovi a zavraždit ho. První část plánu se vydařila. Jing Čeng byl potěšen jak generálovou hlavou, tak mapou Jenských území, na které měla být demonstrována údajná svolnost Jenů k anexi, a přijal ho. Když ale Ťing Kche klečel před králem a mapu stočenou do role rozprostíral, objevila se na jejím konci dýka. Jednou rukou chytil Jing Čenga za rukáv, druhou sebral dýku a bodl. Král ucuknul vzad, vytrhl se a v panické hrůze prchal kolem sloupoví po zasedací síni. Hodnostáři byli zaskočeni a naprázdno křičeli na svých místech, a vojáci stáli venku, jelikož dovnitř mohli jen na výslovný příkaz krále. Ten ale zmatkoval a ve svém slavnostním rouchu běhal s vrahem v zádech sem a tam. Nakonec se nějakým zázrakem vzpamatoval a podařilo se mu svým mečem Ťing Kcheho probodnout. Osud Jenu byl zpečetěn.

Nedlouho po této události přišel rozkaz generálu Wang Ťienovi, aby plnou silou zaútočil, armáda překročila hranice a během 5ti let se stal Jen(3) součástí říše. Mezitím vojska pokořila i Wej(4) a Jing Čeng usoudil, že dozrál čas porazit starobylé a mocné Čchu. Zde přišla (podobně jako v případě Čao) opět jedna z mála králových chyb, kdy uvěřil tvrzení mladého ambiciózního generála Li Sina, že potře Čchu pouze s 240 tisíci vojáky. Vojáci však byli rozdrceni proslulým Čchuským vojevůdcem Siang Jenem. Jing Čeng se poté s omluvou obrátil na svého osvědčeného Wang Ťiena a tentokrát armáda o síle 600000 vojáků nedala Čchu(5) šanci. Poslední stát Čchi(6) přestal existovat po obratném strategickém obchvatu z nečekané strany a v roce 221 př.n.l.se kruh uzavřel. Sjednocení bylo dokončeno. Jing Čeng přijal titul první svrchovaný císař Čchinů (Čchin Š´chuang-ti).



Dynastie Čchin



Nové reformy
Po velkém sjednocení čekalo na císaře nespočet výzev, kterak si udržet ohromnou a rychle získanou zemi. Ovládal nyní území o rozloze přibližně odpovídající třetině dnešní Číny, na kterém žilo asi 30 milionů lidí.
Nejprve musel vyřešit systém státního uspořádání, aby se neopakovala situace postupným růstem moci regionálních správců. Císař nepodlehl zastáncům starých pořádků, kteří navrhovali jeho syny na tato místa, i když se jistě jednalo o lákavou nabídku, a místo toho trval v duchu legismu na naprosté jednotě. Rozdělil území na tzv. komandérie, v jejichž čele stál vojenský velitel a civilní guvernér. Byli jmenováni a placeni z centra a dohlížel na ně císařský inspektor. Sestěhoval nejvlivnější rodiny z celé říše do hlavního města Sien-jangu, čímž sledoval tři cíle: omezení lokálních pokusů významných rodin o získání moci, vzájemné ovlivňování příslušníků původních států a jejich přetavení v jednotné číňany a samozřejmě také posílení významu hlavního města. Ústřední vláda se soustředila do rukou císařského kancléře (administrativa), generálního maršála (vrchní velitel vojsk) a císařského rady (dohled nad vším, této funkci působil Li S´), ti se podřizovali již pouze císaři a za chod císařské domácnosti zodpovídala nezávislá Rada devíti ministrů.

V roce 221 př.n.l. zavedl jednotnou měnovou soustavu složenou z vyšších zlatých a nižších měděných mincí, sjednotil míry a váhy vžité v Čchin a upravil do jednotného tvaru písmo z původem v Čou. Vydal výnos o konfiskaci zbraní podrobených států, aby upevnil klid, ale nezapomněl přitom na zachování branné moci. Zároveň s touto reformou se začala budovat rozsáhlá síť silnic, která měla usnadnit pohyb mezi velmi vzdálenými oblastmi impéria. Páteř sítě tvořily císařské strategické silnice, široké 50 metrů a lemované stromořadím. Vybíhali paprskovitě z hlavního města do všech stran a navazovaly na ně menší silnice, přičemž jejich celková délka nakonec dosáhla 6800 km. Další obrovský projekt představovala modernizace a spojení zdí a valů, které nepravidelně lemovaly severní hranice říše již od dob válčících států. Vznikl tak základ Zdi dlouhé 10000 li s účelem obrany před kočovníky ze severu. Megalomanie prvního císaře nebyla ale ani zdaleka uspokojena a současně probíhaly i práce na vodním kanále, spojujícím důležité oblasti kvůli rozvoji obchodu a navíc začala výstavba monumentálního záhrobního sídla. Mezi reformy se dá pokládat i spálení všech konfuciánských a jiných filozofických textů odporujících legistickému učení, ale nutno dodat, že tato antikulturní akce nebyla totální a císař nechal jednu kopii od každého díla uchovat v císařské knihovně, kde s nimi bylo možno nadále pracovat.

Struktura společnosti
Společnost nezaznamenala od dob Šang Janga před cca 100 lety výrazných změn. Nejváženějším povoláním byl nadále učenec (filozof, politik, úředník), většinou pobývající v sídelním městě, který mohl nabýt některou z osmnácti stupňů hodností spojených s vyššími příjmy. Na druhém místě stáli rolníci, v téměř stejně úctyhodném postavení, zajišťující obživu říše a vhodní k případě potřeby ve velkém množství k mobilizaci. Praxe však byla odlišná a většina zemědělců čelila velkým nesnázím jen při snaze uhájit své políčko a uživit rodinu. Řemeslníci, většinou žijící ve městech, tvořili třetí stupeň s menší vážností. Byli odkázáni na rozmary státu a jeho oficiálních nařízení, neboť ten nepřál soukromému podnikání. Poslední vrstvu tvořili obchodníci, opovrhovaní všemi ostatními jako lid obohacující se na úkor bližních. Podivnost těchto tříd dokládá skutečnost, že obchodníci vytvářeli základ bohatství státu, což si naštěstí většina pozdějších císařů a úředníků uvědomovala a i přes občasné budoucí zásahy státu obchodníky spíše podporovala. Tento celý systém přetrval prakticky nezměněn po celou historii až do konce 19. století a není proto divu, že základní snahou všech lidí bylo dostat své děti do třídy učenců a zajistit jim tak klidný a bohatý život..

První císař a druhý císař
Vraťme se ale k císaři. Ten tedy upevnil jednotu, v zásadě legismu tvrdě potíral své odpůrce (údajně nechal popravit až 500 konfuciánkých učenců nesouhlasících s jeho názory) a hojně cestoval po své říši v rámci různých inspekčních cest. Pravděpodobně se stával stále více nedůvěřivý k okolí, obával se budoucnosti a začal se zajímat o nápoj nesmrtelnosti, který by mu zajistil trvalou vládu. V Číně se nápoj nesmrtelnosti uznával jako existující fakt, byla však potřeba řada netradičních ingrediencí a rituálů pro jeho vytvoření, a tak není divu, že neúspěch byl alchymisty přičítán většinou nejrůznějším nesplněných podmínkám (podobně jako nám známé vytržení kořene mandragory vzácným psíkem ve smrtelné křeči za úplňku, nebo jak to bylo ). Z císaře se stal postupně podivín, přestal se objevovat na veřejnosti a pravděpodobně i v důsledku pití nejrůznějších pochybných nápojů, které mohly obsahovat těžké kovy a jiné škodlivé látky, jeho zdraví chátralo. Na jedné z inspekčních cest v roce 210 př.n.l. ve 37 roce svého panování zemřel.
Vývoj událostí nabral překvapivých zvratů. Císař si totiž těsně před smrtí uvědomil svůj stav, neschopnost alchymistů, a stihl napsat dopis nejstaršímu synovi Fu-suovi. Ten byl toho času kvůli kritice otce za trest odeslán do pohraničí a v dopise stálo, aby se vrátil do Sien-jangu a v případě nejhoršího převzal vládu. Šlo o moudré rozhodnutí vzhledem k morálním kvalitám nejstaršího prince. Jelikož se ale, jak již bylo řečeno, císař v posledních letech příliš neobjevoval na veřejnosti a i nyní na cestě trávil všechen čas zavřen ve svém voze, podařilo se hlavnímu eunuchovi Čao Kaovi jeho smrt i dopis utajit a začal spřádat s nejmladším císařovým synem Chu-chajem a Li S´im přítomnými na cestě plány na převzetí moci. Důvod byl jednoduchý. Dalo se očekávat, že by se Fu-su spolehl především na sebe a svého přítele generála Meng Tchiena a spiklenci by přišli o svá výnosná postavení. Čao Kao tedy zaměnil dopis za jiný, podvržený, s přiloženou dýkou, ve kterém slovy císaře označil Fu-sua za nehodného syna, který svou zpupností zhanobil celý rod a vyzval ho k sebevraždě. Fu-su poslechl. Tím byl eliminován i vliv Meng Tchiena, a po návratu do hlavního města a oznámení smrti císaře, byl nejmladší Chu-chaj na základě falešné závěti prohlášen druhým svrchovaným císařem (Er Š´Chuang-ti). Eunuch Čao Kao získal titul náčelníka palácových stráží a tvrdě skoncoval se všemi odpůrci včetně bratrů druhého císaře. Li S´ se sužován výčitkami svědomí stáhl do pozadí, ale přesto neunikl pokračujícím intrikám a byl i se svým synem a všemi příbuznými popraven.

Vláda druhého císaře se nesla ve znamení represí a prachbídné hospodářské politiky. Schopní úředníci byli popraveni, obyvatelstvo vysávaly vysoké daně, říše přežívala jen díky tvrdým postupům vůči neposlušnosti. Brzy se ale ukázalo, že přespříliš důsledný systém trestů má i své slabiny. V srpnu 209 př.n.l. se jeden vojenský oddíl ocitl v bezvýchodné situaci, když byl na svém pochodu do pohraničí zastaven několikatýdenním lijákem, který rozbahnil cesty. Budoucnost nevypadala růžově. Za nedodržení lhůty příchodu na místo určení byl stanoven trest smrti pro celý oddíl a v těch časech se nedala očekávat žádná shovívavost. Za vzpouru samozřejmě rovněž trest smrti, ale přeci jen s malou šancí na přežití. Nemůže být pochyb o tom, pro co se vůdci oddílu rozhodli. Pod velením Čchen Šenga a Wu Kuanga - rolníků s vůdcovskými schopnostmi, obsadili povstalci několik vesnic a jejich ideje se rychle rozšířily po okolí. Lidé rozčarovaní ze současné vlády se jen hrnuli a brzy jejich již značná armáda porazila posádku ve městě Čchenu a obsadila ho. Povstání se rozšířilo do celé země, císař ho podcenil a vůbec nezasáhl a tak na hlavní město Sien-jang, vzdálené 800 km, zanedlouho táhly tři armády o celkovém počtu asi miliónu mužů. Jejich vítězství nad čchinskými oddíly se zdálo nevyhnutelné, ale na poslední chvíli se císař až paradoxně vzchopil. Vyhlásil všeobecnou amnestii, ohromným množstvím vězňů pracujících na císařských projektech doplnil svou armádu a velení svěřil zkušenému generálovi Čang Chanovi. Ten v sérii několika vítězných bitev povstalce rozdrtil, pronásledoval, a v roce 208 př.n.l., necelý půlrok od začátku odboje, byli oba hlavní protagonisté mrtvi.

Třetí císař, zánik dynastie
To už však nehrálo podstatnou roli. Povstání zachvátilo téměř celou říši, Čchen Šeng měl nespočet nástupců, armáda se generálovi Čang Chanovi rozpadala pod rukama (nakonec i on sám přešel na druhou stranu barikády). I situace na císařském dvoře spěla k tragédii. Eunuch Čao Kao neovládl své tužby po moci a sérií intrik a podvodů přiměl druhého císaře k sebevraždě. Odebral mrtvému jeho císařskou pečeť, symbol moci, ale tentokrát jeho předvídavost zklamala. Jeho ohromný vliv v paláci se s císařovou smrtí rozplynul jako pára. Hodnostáři jeho samozvaný nástup na trůn odmítli a donutili ho odevzdat pečeť mladšímu bratru Prvního císaře C´-jingovi (207 př.n.l).

Třetí císař neváhal a zavraždění Čao Kaa včetně všech jeho příbuzných na sebe nenechalo dlouho čekat. Šlo ale o příliš pozdní zákrok, který už nemohl nic změnit. Ve třetím měsíci C´Jingovy vlády přitáhla k městu nová povstalecká armáda pod velením vůdce Liou Panga. Již se nenašel nikdo, kdo by se postavil na odpor. C´Jing byl zbaven titulu a později popraven jiným mocným povstaleckým vůdcem. Hlavní město lehlo popelem včetně proslulé císařské knihovny. Výše dva jmenování si říši rozdělili a části darovali i svým přívržencům. Vše nasvědčovalo vzniku několika království jako v období válčících států, což se také stalo, jenže touha po moci převážila a následovala nesmírně krvavá válka mezi bývalými povstaleckými spojenci, ze které vyšel vítězně Liou Pang. Roku 206 př.n.l. vyhlásil všečínskou dynastii Chan a po několika dalších letech bojů se mu podařilo opět celou říši sjednotit.

[Eles]

Dynastie Západní Chan



Západní Chan
Roku 202 př.n.l. se stal Liou Pang (od té doby Kao-cu) císařem opětovně sjednocené říše, když porazil bývalé spojence. Vůbec poprvé se tak stal vládcem člověk neurozeného původu. Za hlavní město stanovil Čchang-an (dnešní Si-an) a aby rychle zajistil klid a kontrolu, dosadil své věrné na místa vládců jednotlivých oblastí. Ti se začali honosit titulem král, a měli spravovat svá území za pomoci centrálně dosazených úředníků. Samozřejmě teorie opět neodpovídala praxi a tak následující roky Kao-cu postupně nahrazoval své bývalé kolegy členy vlastní rodiny. Úředně byl jeho nástupcem Jing, nejstarší syn císařovny Lű, ale císař upřednostňoval syna Žueje, kterého zplodil s konkubínou Čchi. Dal však na doporučení rádců a neměnil papírové nástupnictví, aby tak předešel případným konfliktům. Když po sedmi letech vlády zemřel, jeho místo zaujal Jing (jako císař Chuej), ale rozhodující postavou se na další desetiletí stala císařovna Lű.

Nejprve se pro jistotu zbavila konkurenta Žueje a konkubínu Čchi zmrzačila tak krutým způsobem, že to její syn označil za nelidskost a odmítl se podílet na vládních záležitostech. Lű potom rozpoutala na dvoře sérii intrik za účelem udržet se co nejdéle u moci a prosadit své příbuzné na místa regionálních králů, což se ji také podařilo. Po její smrti však úředníci věrní odkazu Kao-cua napravili škody a vrátili tituly jeho potomkům. Tyto problematické časy poprvé v plné míře odhalily křehkost vládnoucího systému a vzrůstající vliv matek císařů a eunuchů na dvoře.

Za vlády Kao-cua státní ideologie začala přesouvat těžiště ke konfuciánství. Jelikož tvrdé legistické doktríny vlastně způsobily pád Čchinů, nový důraz na laskavost, morální hodnoty a vzdělanost měl představoval dobrý vklad do budoucna. Přesto se část starých legistických ideí zachovala a v průběhu chanské éry se společně s taoismem (duchovní systém s důrazem na individualitu a mystiku) rozvinul propletený trojitý ideologický systém charakterizovaný konfuciánstvím na povrchu, taoismem v hloubce a legismem ve vládnutí, kdy každý pokrýval nějaký aspekt společnosti. Legistická přísnost vyhovovala císaři, taoismus vnitřním potřebám prostých lidí a morální konfuciánství zase úředníkům a učencům. Bohužel systém autonomních království zavedený za vlády Kao-cua nepřinesl vnitřní stabilitu a mír v říši, další generace se potýkaly s touto rozdrobeností, a navíc přitvrdil starý známý nepřítel v podobě Hunských kmenů (Siung-nu).

Zahraniční politika
Postavení číňanů ve světě je nutné posuzovat z jiného pohledu než jsme zvyklí. Pro ně byl císař ztělesněním nejen absolutního vládce své říše, ale i celého světa (odvozeno od myšlenky podnebesí a Říše středu). Od každého nového národa se očekávalo pravidelné uznávání podřízenosti. K tomu sloužila série rituálů, které jednou za čas musel cizí vůdce vykonat. Za ranné existence chanské dynastie však císař neměl potřebnou moc, aby svou autoritu prosadil silou a vznikl tak systém něco za něco. Kočovní vůdci si rychle zvykly na fakt, jak výnosné je vykonat návštěvu a splnit pár bezvýznamných rituálů, za což dostali množství vzácných darů. Císař si zase uchoval statut vládce podnebesí a udržoval mezi svým a barbarským lidem křehký mír.

Hunové tvořili velký nomádský národ v Centrální Asii severně od čínské zdi. Jejich vztahy s číňany se dají označit za rozporuplné. V některých dobách se jednalo o symbiózu a panoval čilý obchodní styk, zejména s tzv. jižními Huny, kdy číňané dodávali luxusní zboží a výměnou získávali koně. V časech vlády agresivních hunských náčelníků se ale severní města a vesnice stala primárním cílem nájezdů, jelikož tehdy nesouvislý systém zdí a opevnění nikdy nedokázal plně splnit úlohu pro kterou byl možná vystaven. Protiakce se dají rozdělit do dvou skupin. Zaprvé to byly pokusy o „kulturní připoutání Hunů“ k říši, čili snaha přimět kočovníky k usedlému způsobu života, čímž by se stali závislými na obchodu. Sloužili k tomu opulentní dary na výraz „přátelství“, diplomatické sňatky chanských princezen s vůdci kočovníků, postupem času i povolení k přestěhování na čínské území. Zadruhé, zejména v obdobách silnějších císařů, vojenské odvety a tažení na sever, odsouzené většinou předem k neúspěchu. Dynastie Chan disponovala ohromnou lidskou i materiální převahou, ale ta neposkytovala v rozlehlých stepích proti mobilním a zkušeným Hunům žádnou výhodu. Stejně jako na západě, tak i na východě, v otevřeném rozsáhlém prostoru dominovali vždy bojovné kočovné národy, a stejně jako to na vlastní kůži okusili řekové, peršané či římané, výprask ve stepích se nevyhnul ani číňanům. První vlaštovku proto představoval alespoň dílčí úspěch v podobě zamezení neustálým nájezdům.

Wu-ti
Významný obrat přišel s osobou císaře Wu-tiho (na trůnu od roku 141 př.n.l). Jeho vláda je dodnes oslavována jako jedna z nejlepších v čínské historii. Prakticky hned od jeho nástupu začala nová dobyvatelská tažení. K říši byly připojeny jižní území, Mandžusko, Korea a proběhl pochod do Střední Asie. Armáda překročila Pamír a dostala se dokonce až na území Římany označované jako Baktrie, kam o 2. století dříve došel ze západu Alexandr Veliký. Tak se číňané dostali do kontaktu s novými civilizacemi a začali kontrolovat obchodní trasu označovanou později jako Hedvábná cesta. Vedla z hlavního města Čchang-anu, přes severozápad říše, okolo pouště Taklamakan, přes pohoří Pamír až do tehdejší Parthské a Kušanské říše. Wu-ti také začal se svými generály studovat kočovného nepřítele ze severu a zatímco na oko udržoval tradiční vztahy (kdy si vlastně od Hunů vykupoval za bohaté dary mír), začala usilovná práce na vytvoření nové armády založené rovněž na jízdních lučištnících. Od kočovných národů ze všech příhraničních oblastí říše byli skupováni koně, na mnoha místech vyrostly rozsáhlé stáje a plynuly do nich finanční prostředky na podporu chovu. Zároveň začali být důsledně cvičeni vojáci. Zlomení moci Hunů se událo v několika etapách. Po počátečních dílčích neúspěších dosáhla jedna z armád prvního významného vítězství, a o několik let a vyhraných bitev později, se 100.000 jízdních lučištníků pod vedením generála Wej Čchina vydalo na finální tažení přes poušť Gobi přímo do srdce Huny ovládané říše a úplně je rozprášilo. Ti se sice vzpamatovali, ale jejich mocenský monopol na severu byl navždy narušen. Pozbyli svého dominantního postavení (jejich místo postupně zaujali jiné kmeny (ujgurští Turci, Džurčeni – předchůdci Mandžuů či Kitani-mongolské etnikum) a těžiště začali posouvat na západ, což vyústilo až v děsivý vpád do Evropy.

Wu-ti dále omezil rozbujelý vliv lokálních králů a upevnil za pomocí schopných úředníků centrální moc. Pokračoval v rozsáhlých projektech stavby silnic a vodních kanálů, stát ovládl těžbu rud, soli a slévárny. Podporoval zemědělce, zamezil spekulacím s cenami nařízením skupovat obilí v době hojnosti do státních sýpek, a prodávat ho za stejnou cenu při nedostatku. Dlouhé vnitřní období míru umožnilo snižovat daně, obchod kvetl, a říše prosperovala. Podporoval i vzdělanost, za jeho panování vzniklo mnoho škol produkujících novou třídu konfuciánských učenců. Jeden z nic ale poznal i stinnou stránku života na císařském dvoře. Jmenoval se S´-ma Čchien a pracoval na rozsáhlém díle Zápisky historika, zaznamenávajícím dějiny Číny od prvním legend do současnosti. Poté co se generál Li Ling vrátil z neúspěšné výpravy proti Turkům, zeptal se Wu-ti svého okolí, co si myslí o tomto selhání. S´-ma odvětil, že by se jednání generála mělo pochopit, protože se ocitl v nevýhodném postavení a kdyby se nevzdal, armáda by byla rozdrcena. Wu-tiho (známého také jako bojovný císař) odpověď neuspokojila a rozkázal historika okamžitě vykastrovat. Takový osud většinou vedl k sebevraždě potrestaného, neboť se jednalo o hroznou hanbu, ale tento učenec se rozhodl žít a dokončit své rozsáhlé dílo. To patří asi k nejlepším a nejkomplexnějším pojednáním o starých dynastiích, vždyť předchozí práce byly spáleny Prvním císařem a jejich zbytky shořely při požáru císařské knihovny na konci dynastie Čchin.

Problémy v říši, krize
Během vlády císaře Wu-tiho se vývoj a poměry v říši stabilizovali, ale další generace nástupců se přesto potýkala s problémy. Jednak štědrý sociálně orientovaný systém vyprázdnil státní pokladnu, vznikla nová třída bohatých vlastníků půdy a na dvoře se dostávaly do popředí mocné rodinné klany (zprvu Wej a Li). Začaly participovat na vládě prostřednictvím svých členů ve významných funkcích a napomohly vytvoření „vnitřního“ a „vnějšího“ dvora. Vnitřní dvůr sestával z císaře, jeho rodiny, eunuchů a nejbližších rádců, vnější z ministerstev a jejich zaměstnanců. Ačkoli úřednické správní a výkonné orgány uplatňovaly moc v říši, musely tak činit v souhlase s císařem a ten se dostával pod tlak od ostatních příslušníku vnitřního dvora. Vznikaly zájmové frakce, za vlády slabých císařů se do popředí dostávaly jejich matky a nezřídka se ohromný vliv ocitl i v rukou šikovného eunucha. Jak interní mocenské boje, tak nástup slabého císaře Čcheng-tiho na trůn, tak vznik nové skupiny zbohatlíků, to vše zhoršilo životní podmínky prostým rolníkům. Ti nemohli velkostatkářům konkurovat a pro své dluhy se nezřídka dostali na úroveň nevolníků, a navíc nepřišel žádný impuls ke změně z centra a naopak se ještě přidalo zvýšení daní. Životní úroveň v říši pro devadesát procent lidí stále klesala a začaly se objevovat první bouře. Významné státní funkce obsadila vlivná rodina Wangů a vnitřní dvůr se otřásal jejich bojem s jinými frakcemi a intrikami císařoven. Poněkud nepřehledná situace se zdramatizovala po císařově smrti, během několika let se vystřídali dva mladí nástupci Aj-ti a Pchaj-ti, kteří zemřeli za nevyjasněných okolností, a v zemi vypukla rozsáhlá povstání. Z kolotoče vystoupil vítězně Wang Mang, toho času maršál císařských vojsk, který svou moc promyšleně upevnil, když ještě za života Pchaj-tiho vnutil chlapci svou dceru za ženu. Podařilo se mu zbavit se mocné rodiny Wej a z mnoha kandidátů, alespoň příbuzensky spřízněných z posledním legitimním císařem, vybral za nástupce dvouletého chlapce a sám se stanovil jeho regentem. Energicky potřel vzpoury v říši, významné chanské rodiny degradoval na prosté obyvatele, v roce 10 n.l. po několik letech příprav obsadil trůn a vyhlásil dynastii Sin (Nová).


Dynastie Východní Chan

Krátká vláda dynastie Sin
Roku 9 n.l. vyhlásil císař Wang Mang novou dynastii a snažil se souborem různých opatření ustavit nový pořádek. Jeho reformy vypadaly příznivě, ale skončily (zčásti i kvůli neovlivnitelným událostem) fiaskem. Hospodářství, které chtěl oživit, utonulo v krizi po jeho zásahu do měnové politiky. Ačkoli státní pokladna praskala pod náporem příchozího zlata, mimo dvůr se život prostým lidem nezlepšil, spíše naopak a když se přidaly rozsáhlé zničující povodně, v zemi vypukl hladomor. Obyvatelstvo se začalo bouřit (přírodní katastrofa evokovala zlost Nebes na samozvance, kterému nebyl udělen mandát), nespokojenci našli oporu v bývalé chanské aristokracii a zformovali silnou armádu. Po sérii vítězství postoupili až k hlavnímu město Čchang-anu, roku 23 n.l. ho obsadili a Wang Mang byl zavražděn. Krátký odstavec o těchto událostech plně neodhaluje skutečnou tragédii zmíněného období, pro lepší představu se hodí uvést, že během těchto 14ti let se vlivem hladomorů a bojů čínská populace zredukovala asi na polovinu (ze 60ti na 30 milionů).

Východní Chan
Potomek chanské císařské rodiny Liou Siou se chopil své příležitosti. Za revolučních let si dokázal udržet vliv a sílu, přesunul hlavní město na východ do Luo-jangu (odtud „východní“ či „pozdní“ Chan) a po dvou letech bojů usedl na prázdný trůn (25 n.l. jako Kuang Wu-ti). Za své vlády projevil velkou dávku prozíravosti a schopnosti řešit problematické události. Obnovil silnou centrální správu, zbavil se banditů a rebelských organizací vzniklých v předešlých letech, osvobodil desítky tisíc politických vězňů a povedlo se mu v krátké době obnovit zemědělskou produkci v poničené zemi. Dynastie Chan mohla pokračovat dále. Další období se dá rozdělit na dvě rozporuplné části. Fázi hospodářského a kulturního oživení začal již Kuang Wu-ti a pokračovala zhruba do přelomu prvního století a fázi postupného úpadku, která vyvrcholila o sto let později.

Za panování Kuangových nástupců Ming-tiho a Čang-tiho, tj. do roku 88 n.l., se situace prakticky navrátila k poměrům před Wang Mangovým zásahem. Územní celistvost, ztracená při revolučních událostech, byla obnovena a císařská armáda opakovaně přemohla opět-sebevědomé Huny. Říše nabyla svého velmocenského postavení a všichni sousedé se předháněli, kdo dříve pošle tribut a syny svých aristokratických rodin do Luo-jangu. Další významná událost takřka celosvětového významu se udála v roce 97 n.l., kdy se část armády pod vedením generála Pan Čchaa dostala až ke Kaspickému moři a vyslala svého zástupce na misi do Říma. Poselstvo však zadržela Parthská říše, která bohatla z obchodu mezi východem a západem a neměla zájem na kontaktu obou velmocí. Číňané se tak do přímého styku s Římem nedostali a po smrti generála byly další akce na západě pozastaveny. Na tomto místě se sluší i připomenout, že podle některých pramenů v roce 166 n.l. dorazilo do Luo-jangu naopak poselstvo z Říma, vyslané prý samotným císařem. Ať je to pravda či nikoli, obě říše spolu sice rády obchodovali, ale nikdy přímo, nýbrž zprostředkovaně přes kmeny a státy obývající území, jimiž procházeli obchodní cesty.

Novinky a technologický pokrok
V období prvních sta let po obnovení chanské dynastie zaznamenali číňané řadu převratných objevů na poli vědecko-technologickém. Nejdůležitějšími byly nepochybně vynálezy usnadňující práci v zemědělství a řemeslnictví jako např. vodní kolo a zdokonalení s ním spojených systémů klik, pák a hřídelí. Ty se staly nedílnou součásti všech lidských činností s potřebou stálé práce, používaly se k usnadnění zavlažování, k drcení obilných zrn, jako zdroj práce pro fukary, či dokonce k pohonu pákových bucharů na drcení železné rudy. Metalurgie se zjednodušila vynálezem dvojčinného fukaru, který vypouštěl nepřetržitý proud vzduchu (při roztažení i stlačení měchu) a ve spojitosti s vodním kolem umožnil vytvářet teploty vyžadované ve vysokých pecích. Jiný převratný objev představovala výroba papíru, zpočátku využívaného zřídka, ale vedoucího k revoluci s příchodem tisku okolo 7. století. Číňané experimentovali s prvním porcelánem, prováděli astronomická měření, vynalezli anestézii s užitím akupunktury či sestrojili první fungující seismograf. Období technologického rozkvětu ještě jednou ožilo v pozdějších dynastiích Tchang a Sung, ale potom se odmlčelo a nezareagovalo na vědecko-technologickou revoluci v Evropě.

Za dynastie pozdní Chan se země poprvé setkává s buddhismem. Přinesli ho mnichové z Indie a své věřící získávali nejprve pro společné znaky nového náboženství s taoismem, později pro jeho vstřebání mnoha čínských tradic. Postupem času přitáhlo mnoho příznivců a v následujících staletích rostl jeho vliv v čínské společnosti až na úroveň již zavedených nábožensko-ideologických směrů.

Úpadek
Ačkoli navenek se poměry v dynastii jevily stabilně, císařský dvůr spěl neodvratně ke krizi. Počínaje rokem 89 n.l. do roku 220 n.l. na trůn usedlo postupně 9 císařů v dětském věku. Následkem toho se dramatizovala situace ve vnitřním dvoře, kde sváděli kruté zákulisní souboje císařští eunuchové, císařovny a vlivní poradci. Říše postrádala jakékoli delší kontinuální období pod silným vládcem, který by aktivně řešil problémy a držel kontrolu nad svými poddanými. Následkem toho se velmi rozmohla korupce i obchodování s úřady, které nezastavily ani vlny zatýkání a poprav. Nespokojenost, která vřela mezi prostým lidem, vyplula na povrch v roce 184 n.l., kdy vypukly první rebelie. Povstalci vedení taoistickými vůdci založili uskupení Cesta velkého míru (tchaj-pching tao), slibujíce rovnost a společné pozemkové vlastnictví. Synonymum „společenství Žlutých turbanů“ vzniklo na základě jejich odnože, která užívala zmíněnou pokrývku hlavy jako vlastenecký symbol. Jejich počet brzy narostl na několik set tisíc a 6 let nerušeně devastovali území říše, přičemž protiakce centrální vlády pouze završila vlastní zkázu.

Rozpad říše
Armáda totiž ztratila loajalitu ke slabé vládnoucí dynastii a pozvolna přešla do rukou nových vůdců z bohatých rodin. Ti povstání částečně zlikvidovali silou, částečně přesvědčili a podplatili skupiny povstalců ke spolupráci, a rozpoutali své vlastní boje o moc. Jednotlivá království se začala odtrhávat a vyhlašovat samostatnost, noví vůdci převzali do svých rukou další osudy říše. V roce 189 n.l. generál Tong Čuo dobyl hlavní město Luo-jang, nechal popravil současného mladého císaře s jeho matkou a na trůn dosadil jiného mladíka z vládnoucí dynastie (poslední císař Sien-ti) jako svou loutku. Město později vypálil a přesunul se do Čchang-anu, ale po třech letech byl zavražděn. Sien-ti sice zůstal papírově císařem, ale nemohl zabránit nezadržitelnému dělení. V rozmezí let 197-200 n.l. zničil jistý Cchao Cchao (člen vlivné dvorské rodiny) několik silných protivníků a zajistil si dominantní postavení v severních provinciích. Při svém tažení na jih ve snaze o nové sjednocení byl sice v roce 208 n.l. poražen koalicí Sun-Liou, dvou dalších mocných vůdců, ale svůj vliv na severu si udržel. Říše se rozdělila na tři následující části: Cchao Cchao uhájil sever, a vítězové z předchozí bitvy Sun Čchűan a Liou Pej jih respektive východ. V roce 220 n.l. Cchao Cchao zemřel a jeho syn Cchao Pchi donutil formálně vládnoucího císaře k abdikaci. Na tomto místě končí dějiny dynastie Chan (podle některých sinologů i starověk v Číně) a následujících 350 let je země rozdrobena na několik současně vládnoucích států a rodů.

[Eles]

DODATEK
Válečnictví ve starověké Číně



Se vznikem konfucianismu intelektuální tradice rozlišovala dva principy Wen a Wu, na kterých bylo založeno ovládání státu. Wen označuje v širším slova smyslu myšlení, morálku a kulturu (civilní hodnoty) naproti tomu protiklad Wu implikuje násilí a je užíváno pro vojenství a válku obecně. Konfuciánští učenci tolerovali Wu pouze v krizových obdobích upevňování moci v nové říši, při potlačování rebelií a válce. Jelikož dynastie Čchin vzešla z výbojného státu a uplatňovala legismus, princip Wu převládal. Za dynastie Chan se po restituci konfuciánské tradice začal preferovat Wen, ale válečnictví zůstalo na předním místě kvůli ohrožení bezpečnosti říše. V dalších obdobích se ale těžiště přesouvá stále více na stranu Wen a Wu je podrobováno kritice učenců, takže v druhé polovině prvního tisíciletí n.l. de facto učiní vojáky nejnižší a opovrhovanou vrstvou obyvatelstva. Ignorace Wu přeroste až v krizi kulturně a technologicky nejvyspělejšího státu světa, který bude o několik set let později pohlcen dobyvatelským národem s přesně opačným náhledem na životní priority.

Ale zpět do dávné minulosti. Válečnictví prošlo v Období válčících států rozmachem stěží srovnatelným s něčím podobným i na zápádě. Jednotlivé státy disponovali v případě potřeby armádami o statisících mužích, pokročily v postupech výroby bronzových zbraní a nově ovládli i technologii zpracování železa. Zkoumaly i taktiku, logistiku i strategické plánování a založili vojenské akademie s cílem vychovat zdatné důstojníky. Vzniklo množství prací na vojenské téma, z nichž nejvíc proslulo dílo O umění válečném mistra Suna. Tato příručka se věnuje svému tématu s takovou precizností, že je dodnes součástí výuky na akademiích v ČLR. Další známý autoři zabývající se uměním války ve starověku byli: Sun Pin, Wu C´, Wej Liao, Lu Šang či Li Wej Kung.

Sun C´ - O umění válečném
Zdržím se jakýchkoli komentářů, nejlepší bude pouze stručná ukázka několika myšlenek díla.
- Nejlepší není ten, kdo ve stu bitev stokrát zvítězil, ale je nejlepší, kdo cizí vojska pokořil bez bitvy. Je vrcholem válečného umění potřít nepřítele důmyslem. Pak teprv přijde umění zbavit ho jeho spojenců. Až potom je umění srazit se s ním ve zbrani. Tím úplně posledním uměním je zaútočit na jeho hradby.
- Vítězství nejlepších vojevůdců nebyla ani úžasná, ani slavná, ani chrabrá, stačí že byla neomylná.
- Vítězné vojsko vítězí před bojem, poražené vojsko hledá vítězství v boji.
- Záměrný chaos je lest, odvážná zbabělost je tah, udatná slabost je zdání. Neboť nejlépe pohne nepřítelem ten, kdo mu vnutí zdání, až nepříteli nezbude, než mu být po vůli. –
- V bitevní vřavě se navzájem neslyšíme, k tomu jsou bubny a gongy. Navzájem se nevidíme, k tomu jsou korouhve a praporce. Proto je v nočních bitvách víc gongů a bubnů, zatímco v denních je víc korouhví a praporců. Tak jsou praporečníci a bubeníci ti, jimiž spojíme uši a oči lidu. –
- Trestáš-li muže dřív než k tobě mohli přilnout, nepodřídí se ti. Nepodřídí-li se, nebudou k ničemu. Ale přestaneš-li je trestat jen proto, že se ti podřídili, zase ti nebudou k ničemu. Sbližuj se s nimi lidskou mírností, ale kázeň v nich udržuj vojenským řádem, tak si je získáš.
- Nepoměr silného mužstva a slabých důstojníků vede k panice. Nepoměr silných důstojníků a slabého mužstva
vede k zhroucení. –
- Předvídavosti se nám ovšem nedostane od bohů a duchů, nezískáme ji hloubáním o minulosti, nevyčteme ji z postavení hvězd. Nezískáme ji jinak než od lidí, kteří vědí co je v nepříteli. A k tomu je tu pět druhů zvědů: zvěd místní, zvěd vnitřní, zvěd obrácený, zvěd mrtvý, zvěd živý. Jestliže najednou vyšleme těchto pět vyzvědačů, nikdo se v nich nevyzná. A to je ten božský úradek, nejvzácnější poklad vládce. –
- Živí zvědové jsou ti, kdo se ještě vrátí a sami nám podají zprávy. Tak mezi lidmi z celého vojska tobě nejbližšími, nikdo ti nesmí být bližší než právě oni. Nikdo nesmí být štědřeji obdarován než právě oni a nic nesmí být ve větší tajnosti drženo než to, co oni činí. –
- Je celkem pět ohňových útoků: Dostat do plamenů lidi je první. Druhý je zapálit sklady. Třetí je zapálit vozy. Čtvrtý je zapálit zbrojnice. Pátý je zapálit ležení. K založení ohně je třeba umět zapálit. K zapálení je třeba vhodných nástrojů. –

Armáda za dynastie Čchin
Díky nálezům ze záhrobního sídla Prvního svrchovaného císaře existuje dosti přesná představa o výzbroji a výstroji vojska. Základ armády tvořili důkladně cvičení rolníci povoláváni brannou mocí často na několik let služby. První císař jich v případě potřeby mohl zmobilizovat pravděpodobně asi 3 miliony, jeho pravidelná armáda však čítala „pouze“ 1 milión pěšáků, 10 tisíc jezdců a okolo 1000 válečných vozů.

Prostý voják byl oblečen v plášť stažený v pase řemenem, kalhot pod kolena a do nízkých bot. Těžkooděnec disponoval navíc brněním, stejně jako jezdci a všichni důstojníci. Typické brnění bylo vyrobeno z překrývajících se kožených plátků spojených nýty nebo kroužky, zajišťující lehký a obratný pohyb se slušnou ochranou. Velmi užívanou se pro tuto výrobu stala kůže nosorožců. Nižší vojáci měli brnění z větších plátů, důstojníci z drobných, zaručující větší pohodlnost při pohybu, a bohatě zdobených. Čínské historické prameny uvádějí, že Čchinští vojáci nenosili na rozdíl od bojovníků z ostatních států přilby a štíty, a prosluli tak velkou statečností. Jestli to byla pravda a jak vypadala situace po sjednocení je sporné, terakotoví vojáci nalezeni v hrobce prvního císaře však tyto ochrany nemají.

Základní zbraň armády tvořily luk a kuše. Popišme si je proto nejpodrobněji. Luk reflexního typu měl vynikající vlastnosti, které byli podmíněny složitou výrobní technologií. Jeho sestavení trvalo přes rok (to už byl ale spíš důsledek rituálů při výrobě), odměnou byl účinný dostřel přes 300 metrů. Lučiště bylo dlouhé 117 – 140 cm, široké 3 až 4,5 cm a lepilo se z několika vrstev dřeva. Podobnou strukturu měla i kratší lučiště kuší, napínána však větší silou pomocí natahovacího mechanismu. Hroty šípů rovněž plně dokládají schopnosti tehdejších řemeslníků. Byly vytvářeny z bronzu se specifickými poměry mědi, cínu a olova zajišťující pevnost v tahu. Vzniklý kov odlévali do forem, odlitky zakalili až na 106 stupňů tvrdosti HRB a na závěr potáhli vrstvičkou ze směsi s vysokým obsahem chrómu pro zpevnění a antikorozní účinky. V Evropě a Americe byli podobné postupy zavedeny až v moderní době. Zbrojíři vyráběli hned několik variant hrotů: kuželovité, úzké s křidélky (průraznost), masivní trojhranné (devastující - velký vstřel) hodící se proti různým cílům. Pro boj nablízko se užíval široký rejstřík zbraní od mečů, seker a šavlí, po dlouhá kopí a halapartny.

Jezdci patřili mezi elitu, koně i lidé museli pro zařazení do armády splňovat přísné podmínky. Jezdci drželi v jedné ruce luk nebo samostříl, ve druhé otěže. Užívali sedlo, ale neznali ještě třmeny a ostruhy a proto museli být zdatní a šikovní pro kvalitní ovládání koně. Jejich úkoly byly spíše taktického nikoli však nedůležitého rázu (ničení zásobování, útok na oddělené skupiny, přepadové akce), ale nevyskytovali se v armádách ve velkém počtu. Válečné vozy, často nesoucí důstojníky, byly dřevěné, tažené dvou nebo čtyřspřežím a jejich posádka se nejčastěji skládala z obrněného vozataje (jenž řídil spřežení), střelce a bojovníka, který používal některou ze zbraní na blízko.

Na rozdíl od starověkého západu armády nepoužívali formace jako falanga, přesto velmi dobře věděli jakou cenu má organizovaný šik oproti individuálnímu boji osamocených vojáků. Vojáci byly organizováni do jakési základní jednotky – skupiny pěti mužů (Wu), kteří operovali pohromadě a v boji spolupracovali. Další formace se odvíjeli od této pětice. Dvacet jich tvořilo stočlenný šik, sto petisetčlenný atd. Muži se pak museli naučit komplexnímu pohybu v takových velkých skupinách. Museli být v boji schopni nejrůznějších změn formací, vytvořit linii, kruh na ochranu důstojníka, otevřený čtverec s válečnými vozy uprostřed, klín pro útočný nápor případně změnitelný v písmeno V, kdy ustupující vojáci na vrcholu klínu vlákali nepřátele za sebou mezi odvěsny a zničili je ze stran. Vozy, promísené s pěchotou díky absenci jakýchkoli kos na kolech, útočili ve dvou, jeden z nich, hlavní, nesl důstojníka a druhý, podporující, mu jel po boku jako náhradní. Jízda operovala většinou na křídlech. V hrubých rysech se boj začínal krupobitím šípů, následovaný náporem formací pěchoty a válečných vozů.

Důvody převahy čchinů v boji o nadvládu podnebesí
1) Dokonalá organizace a poslušnost. Odměna a povýšení dobrým vojákům, tvrdé tresty pro zbabělce a neschopné, a nezáleželo na hodnosti či původu. Poražený generál často spáchal sebevraždu, jedinou možnost jak uznat své pochybení a vyhnout se hanbě.
2) Bojovná a agresivní čchinská kultura. Dle záznamů starých historiků čchinové válku oslavovali jako možnost zvýšit prestiž státu, mír nebyl oblíben. I u prostých vojáků se podařilo vzbudit pocit předurčenosti pro ovládnutí podnebesí. Vojáci nikdy neutíkali z bitvy a bojovali do posledního, prosluli jako absolutně neteční vůči strachu a smrti, což už samo o sobě demotivovalo cizí armády.
3) Výborná výzbroj a výstroj. Desítky tisíc dělníků, otroků a vězňů pracovalo v dolech na kovy, další vyráběli rozsáhlý arsenál zbraní pro armádu. Kvalita výrobků byla obdivuhodná.
4) Geografická poloha. Výhodná pozice úplně na západě, území s velkým nerostným bohatstvím a rozsáhlými kvalitními plochami pro obdělávání půdy. To zaručovalo dostatek materiálu i jídla pro postupující armádu.
5) Velký počet obyvatel. Schopnost postavit armádu o několika stech tisíc mužích bez výrazného oslabení zemědělské produkce. Pouze stát Čchu dokázal připravit stejně velké a možná i větší počty vojáků.
6) Schopní generálové. Jména jako Wang Ťien, Pai Čchi, Wang Pen nebo Meng Tchien prosluli jako vždy-vítězní vojevůdci svých armád.

Čchinské armády za existence svého státu zabily v bojích asi 1,6 milionů nepřátel před Jing Čengem a další 2 miliony při sjednocování za jeho vlády.

Změny za dynastie Chan
Dynastie Chan víceméně navázala na čchinskou tradici a uplatňovala podobný styl boje, stejně jako brannou povinnost rolníků, kteří tvořili základ armády. Velká změna přišla až s osobou císaře jménem Wu-ti. Vojska do té doby neměla konkurenci co se týká počtu vojáků, ale nedokázala si poradit s kočovnými kmeny Hunů. Hunové byli mistry v oboru jízdní lučištník, trénink jim poskytoval už jen přirozený způsob života založený na lovu a migrace po rozsáhlých stepích Střední Asie. Císařské vojsko stojící na pěších oddílech nepředstavovalo vzhledem k svému pomalému přesunu žádné nebezpečí a několik tisíc jezdců se nemohlo s Huny, jež od mládí trávili život v sedle, porovnávat. Čínany tak stíhala porážka za porážkou prakticky v každém měření sil a jen obratnou diplomacií udržovali většinu času s Huny nevýhodný mír.

Reforma armády započatá za vlády císaře Wu-tiho zahrnovala nákup a podporu chovu koní šlechtěných k velké výdrži, důkladný výcvik vojáků a přeorientování taktiky a logistiky pro vojsko založené na jízdě. Pěkný příklad nového stylu válčení představuje tažení roku 122 př.n.l., kdy se pod velením generála Chuo Čchi-pinga 10.000 vojáků vydalo na cestu na sever. Každý měl 2 koně, z nichž na jednom jel a druhý (náhradní) vezl náklad. Zcela tak odpadl problém zásobování, tato skupina byla úplně soběstačná a podařil se jí rychlý, překvapivý vpád, po kterém se jí na místě vzdal desetinásobný počet Hunů, nezvyklých ze své zkušenosti na tak náhlý útok. Brnění vojáků byla stejná jako u předchůdců – tj. kožená, složená z pospojovaných destiček, koně žádnou ochranu neměli. Základní zbraň představoval luk nebo kuše, a vojáci určení k blízkému střetu používali kopí nebo jeho modifikovanou variantu, která měla na konci dřevce v pravém úhlu odstávající nůž a byla proto určena ke strhnutí nepřátelského jezdce z koně. Pro boj zblízka do stávajícího arsenálu zbraní přibyly jednobřitá šavle a meč. Do té doby se sečné zbraně vyráběly zásadně ostřené z obou stran, nyní se při obtížích boje na koni jednobřitá zbraň ukázala jako mnohem výhodnější. Zpracování železa pokročilo na lepší úroveň (technikou přejatou od samotných Hunů za časů míru) a zbraně se tak staly pevnějšími, s větší výdrží. Jen za vlády císaře Wu-tiho bylo vytrénováno v konečné fázi na sto tisíc jízdních lučištníků, kombinovaných s jízdou užívající kopí, počty pěchoty se zredukovaly a válečné vozy se přestaly užívat úplně. Takovéto složení armády potom přetrvalo několik století.

Důvody získání převahy Chanů nad Huny
1) Studium nepřátelské taktiky a způsobu boje. Sám Wu-ti se teoreticky věnoval umění války a společně se svými schopnými generály (Wej Čchin, Chuo Čchu-ping) vymyslel nové vhodné a účinné strategie pro své armády.
2) Bohatství říše a velký počet obyvatel. To dovolilo rychle vybudovat úplně nový typ početné armády.
3) Diplomacie. V obdobích míru byli za Velkou zeď vysíláni zkušení agenti, jimž se obratnou diplomacií a úplatky často podařilo poštvat jednotlivé náčelníky proti sobě. Jiní diplomaté zase uzavírali aliance s kmeny konkurujícími Hunům a přibírali jejich vojáky do chanských armád.
4) Jednotnost. Čínští jízdní lučištníci nebyly schopnějšími bojovníky než nomádi, spíše se jim snažili přiblížit, ale těžili ze své lidnaté říše, kdežto středoasijští kočovníci tvořili množství různých kmenů a klanů a ty samostatně neměli šanci.

Válečnictví v dalších generacích
Z předchozích odstavců by se mohlo zdát, že Číňané dokázali snadno přemoci jakoukoli vojenskou hrozbu. To ale není pravda, stejně jako mýty o čínském pacifismu. Válečnictví se stalo za Období válčících států a dynastií Čchin a Chan nesmírně propracovaným oborem. Převaha nad Huny dosažená za dynastie Chan neznamenala konec nomádského nebezpečí, ale pouze výměnu nejsilnějšího svazu kmenů v oblasti za jiné (navíc vojenská moc Číny měla silná i slabá období v přímé úměře k silným a slabým císařům). Severní území nezůstala nikdy prázdná a říše se musela neustále potýkat s tlakem nějakého druhu kočovníků. Později se jejich část dokonce přestěhovala za Velkou zeď, přijala všechen přepych, smísila se z Číňany a založila vlastní státy i dynastie. Za dynastií Suej a Tchang se ale válečnictví vlivem konfuciánské kritiky Wu, buddhistické umírněnosti a kulturního rozkvětu stahovalo na vedlejší kolej. I když se armáda časem profesionalizovala a technicky vylepšila, s úpadkem postavení vojáků ve společnosti klesala ochota k službě i morálka v bojích a započala politika najímání žoldnéřských vojsk. Za dynastie Sung, kdy Čína předčila svoji vyspělou kulturou a technologickou převahou celý svět a ovládala rozsáhlé území, zároveň dosáhla takového stupně civilizovanosti, že úplně ztratila smysl pro válečnické hodnoty. Pozdější invazní úspěch Mongolů tak nebyl náhoda, ale pouze završení tisícileté nadvlády kočovných válečníků a několikasetletého opomíjení vojenské tradice v Číně.

[Eles]

Literatura:
Fairbank, John F.: Dějiny Číny
Malina Jaroslav: První císař
Scarpari Maurizio: Starověká Čína
Shaughnessy, Edward L.: Čína, země nebeského draka
www.uglychinese.org
www.san.beck.org/AB-Contents.html
www.chinahistoryforum.com

[Lagardere]

ty vole, dobrý, u mě spokojenost, bude pokračování nebo je to vše?

[Eles]

To je bohužel vše.
Jak jsem psal, ještě jsem měl článek o zajímavostech, kterej se mi myslim docela poved, zejména část o starověkých kontaktech Číny se západem. O poselstvech (což je trochu i tady), detailně o hedvábné stezce a o zvláštních setkáních "třetího druhu" - např. kterak se po prohrané bitvě u Carrhae s Parthy dostala část římských vojáků do zajetí a byli prodáni v docela velkym množství dál na východ. A pak jich část pravděpodobně utekla a dostali se asi až na území Číny. Tyhle závěry podporují nedávno učiněné vykopávky v Číně, kde se našly zbytky vesnice se základy domů typicky římského tvaru a proporcí z té doby, přičemž nic podobného nikde v Asii neexistuje. Takže se spekuluje, že část těch vojáků utekla nebo je někdo osvobodil a založili si tam vesnici...

No jo, jenže prostě neni, v tom adresáři, kde ten soubor byl jsou jenom obrázky, normálně se ztratil. To mě docela štve, ale už jsem prohledal všechno, takže nic víc nemám.

[Lagardere]

njn, je to škoda

[klap-in]

To je bohužel vše.
Jak jsem psal, ještě jsem měl článek o zajímavostech, kterej se mi myslim docela poved, zejména část o starověkých kontaktech Číny se západem. O poselstvech (což je trochu i tady), detailně o hedvábné stezce a o zvláštních setkáních "třetího druhu" - např. kterak se po prohrané bitvě u Carrhae s Parthy dostala část římských vojáků do zajetí a byli prodáni v docela velkym množství dál na východ. A pak jich část pravděpodobně utekla a dostali se asi až na území Číny. Tyhle závěry podporují nedávno učiněné vykopávky v Číně, kde se našly zbytky vesnice se základy domů typicky římského tvaru a proporcí z té doby, přičemž nic podobného nikde v Asii neexistuje. Takže se spekuluje, že část těch vojáků utekla nebo je někdo osvobodil a založili si tam vesnici...

No jo, jenže prostě neni, v tom adresáři, kde ten soubor byl jsou jenom obrázky, normálně se ztratil. To mě docela štve, ale už jsem prohledal všechno, takže nic víc nemám.

Ted jak si psal o hedvabne stezce tak sem si vzpomel ze kdysi se na ct vysilal dokumentarni serial prave o ni a byl to jeden z nejlepsich dokumentu co jsem videl nemate to nahodou nekdo??
Jinak sem natrefil na torrent: Cesty kolem sveta - Čína tak kdyby byl zajem tak se to pokusim stahnout a nekam uploadnout

KÓD

http://www.cestykolemsveta.cz/index.php?page=1

[Eles]

Já jsem si uvědomil, že asi tak před 7mi lety jsem sepsal takovou časovou osu dynastií Ming a Čching, protože jsem se tehdy díval v kvantech na kung-fu a zajímaly mě některé ty historické souvislosti. Je to z něčeho opsaný, ale sem se to teď hodí.
O těch několika obdobích, kdy byla země rozdělena, a o dynastiích Suej, Tchang, Sung a mongolské Juan už ale opravdu nemám nic


DYNASTIE MING

1368
Ču Juan-čang vyhlašuje dynastii Ming, Peking osvobozen
Ču Juan-čang byl původně rolníkem a jako malý chlapec hladověl a dokonce i musel žebrat. Později se od buddhistických mnichů naučil číst a psát a vstoupil do protimongolsky orientované náboženské sekty. Stal se vůdcem a s podporou své armády a jistého konfuciánského vzdělance, který ho naučil formulovat prohlášení a provádět rituály, na jejichž základě si mohl činit nárok na mandát nebes, vyhnal roku 1368 rozhádané mongolské prince ze země. Ovšem jeho nástup na trůn se neukázal být příliš šťastným. Ču Juan-čang proslul svou ošklivostí a také energičností. Jelikož se rozhodl udržet v Číně přísně centralizovanou vládu, vydal celé záplavy nových předpisů a nařízení. Navíc osvobodil rolníky od velké části jejich daní, což bylo sice velmi lidské, ale pozastavil tak velkou část příjmů plynoucích do státní pokladny. Dá se říci, že jeho reformy byly velmi dobře myšleny, ale nehleděly do budoucnosti a nepočítaly s tradiční a zakořeněnou mentalitou číňanů. Odliv příjmů kvůli menším daním ho donutil snížit platy úředníkům, a ti "byli nuceni" si zbývající peníze opatřit jiným způsobem. To vedlo neodvratně k mohutné korupci téměř ve všech odvětvích. Bohužel nebyl založen žádný orgán, který by proti korupci bojoval.

1369 Mongolská vojska obklíčena ve východním Mongolsku
1380 politické čistky, soud s Chu Wej-jungem, který bojoval po boku Ču Juan-čanga
Ču Juan-čang zjistil, že jeho první ministr proti němu spřádá intriky. Dal ho setnout a nechal vyvraždit celý jeho rod včetně osob jen velice vzdáleně spřízněných, takže během několika let dosáhl počet obětí 40000. Spolu s popravami úředníků a několika dalšími rozsáhlými čistkami celkový počet obětí nakonec vzrostl na 100000.

1387 osvobozená celá Čína
1398 Ču Juan-čang umírá
1402 Ču Ti, princ z Jen obsazuje Nanking a prohlašuje se za císaře
1403 začíná se rekonstruovat a dobudovávat Dlouhá zeď v severní Číně.
Pravděpodobně začala být stavěna již ve 3.století př.n.l., ale do své nejmonumentálnější podoby se tento symbol Číny stavěl hlavně za dynastie Ming cca do konce 16. století. Ukázal se však nakonec být jen neúčinným gestem, názorně vyjadřujícím čínský pocit ohrožení.

1406 mingské armády okupují Vietnam
1421 hlavním městem se stává Peking
1427 Vietnam znovu získává nezávislost
1440 výstavba Pekingských císařských paláců (Zakázané město)
1449 porážka čínských armád u Tchu-mu od Mongolů, císař je zajat
1505 Eunuch Liou Ťin se stává všemocným členem vlády
Život v Zakázaném městě poblíž císaře podléhal přísným rituálům a požadavkům. Původní postavení eunuchů bylo pouze služebnické, ale časem se stávalo, že si nějaký šikovný eunuch získal císařovu velkou přízeň. A když navíc seděl na dračím trůně císař nejevící starosti o vládní záležitosti, stával se tento eunuch velmi mocným článkem v soukolí státní správy. (Paralela s českými pohádkami, kdy také rádcové rozhodovali namísto svých králů). Jelikož se zodpovídali pouze císaři, nemohl na tyto eunuchy prakticky nikdo vztáhnout ruku, a ti naopak fungovali jako prodloužený nůž císaře. Během své kariéry si nahromadili velké majetky, o které však zase často přišli po nástupu nového císaře na trůn. Ten je nemilosrdně zlikvidoval a dosadil na jejich místa své vlastní oddané eunuchy.

1550 týdenní obléhání Pekingu Mongoly
1555 zemětřesení na západě Číny - 830000 obětí
1590-05 "těžební horečka"
1592 Japonci se vyloďují v Koreji a u Pchjongjangu porážejí čínské armády
1593 obrat ve válce, Čína vítězí
1596-98 další invaze Japonců, povstání obyvatel v Koreji
1615-27 eunuchové u dvora získávají opět nezvyklou moc
1621 Džurčeni (později se začnou nazývat Mandžuy) dobyli Šen-jang a Liao-jang
1624 Holanďané budují základny na pobřeží Tchaj-wanu
1627 počátek rozsáhlých vojenských a rolnických povstání, jež vedou k pádu dynastie Ming

DYNASTIE ČCHING

1644 Mandžuové dobývají Peking, poslední mingský císař Čchung-čen páchá sebevraždu, na trůn nastupuje císař Šun-č´
Zakladatel mandžuského státu, Nurhači (1559-1626) začal svou kariéru jako nižší kmenový náčelník. Přesto se mu podařilo, podobně jako Čingischánovi, znesvářené kmeny sjednotit pod svoji nadvládu. Jeho syn Chung Tchaj-ťi v roce 1636 pojmenoval svůj národ jako Mandžuy a vyhlásil dynastii Čching ("Čistá"). Podmanil si Koreu a na západě uzavřel četná spojenectví. Zatímco Mandžusko (dnešní severovýchodní území Číny (sevřeno Mongolskem a Koreou) vzkvétalo, čínská dynastie Ming chátrala a slábla. I přesto všechno se nikdo Mandžuů neobával, neboť Čína měla armádu mnohem početnější a naopak si mingští velitelé mysleli, že je mohou využít. Nakonec mingský generál Wu San-kuej spolu s dalšími pozval Mandžuy do severní Číny, aby pomohli potlačit povstání, které již ohrožovalo Peking. Jakmile se však Mandžuové dostali za Velkou zeď, vydali se za převzetím moci. Roku 1644 byl dobit Peking a za necelou další generaci se jim podařilo podrobit si zbytek Číny. Výhodu pro ně znamenalo, že mnozí vysoce postavení čínští hodnostáři a vojenští velitelé volili raději vstup do mandžuských služeb než-li smrt, a že se jim vhodnými administrativními zásahy podařilo poměrně rychle upevnit svou vládu. Stali se tak na takřka 250 let vládci nad celou Čínou.

1645 Mandžuové zavádějí povinné nošení mandžuských oděvů a copů
Po ovládnutí Číny mandžuskou dynastií Čching museli všichni čínští chlapci a muži nosit do půle vyholenou hlavu a cop jako symbol podrobeného postavení. Jako hmatatelný symbol na znamení loajality. Proto si při povstání Tchaj-pchingů (1851-1854) nechali muži narůst volně vlasy a stali se tak "vlasatými povstalci", jež vzbuzovali u přívrženců vládnoucí dynastie nemalý odpor.

1647 dobývají Kanton
1650 postaven první katolický kostel v Pekingu
1661 na trůn nastupuje císař Kchang-si
1673-81 protičchingská povstání, nejprve úspěšná, pak všechna potlačena
1683 Tchaj-wan přičleněn k čchingské říši
1697 okupace Mongolska
1723 na trůn nastupuje císař Jung-čeng
1751 dobytí Tibetu
1767-71 čínsko-barmská válka
1782 více než 10000 kolonistů zmasakrováno Vietnamci
1787-89 potlačeny nepokoje na Tchaj-wanu a expedice do Vietnamu
1791 tažení do Nepálu
1796-04 Povstání Bílého lotosu
Povstání vypuklo v roce 1796 na protest proti způsobu vymáhání daní a přerostlo až v odporu proti vládnoucím Mandžuům. To byl také nakonec asi nejpřitažlivější prvek na celé rebelii. I když se jednotlivá menší povstání dařila nejprve likvidovat, postupně se počet zvyšoval až se úplně vymkla kontrole. Obyvatelstvo se organizovalo v oddíly s vlastními tajnými základnami v horách a nashromáždilo tam zbraně a potraviny. Císařskou armádu ochromila korupce, umožněná senilitou vládnoucího císaře Čchien Lunga. Teprve po jeho smrti, udělal nový císař Ťia Čchin rázné kroky k potlačení povstání. Na jedné straně pronásledoval rebely, a na druhé straně upevňoval svou kontrolu nad obyvatelstvem a zdroji potravin. Nakonec proti povstalcům pomohli i obyčejní rolníci, kteří kvůli rozvratu venkova přišli o práci.

1796 Čchien-lung abdikuje ve prospěch Ťia-čchinga, ale zůstává pořád u moci
1799 Čchien-lung umírá
1816 britská Východoindická společnost zvyšuje dovoz opia do Číny
1839 guvernér Lin Ce-su zavádí přísná opatření proti dovozu opia do Kantonu

1842 Nankingská smlouva - Hongkong podstoupen Británii "kvůli opiu"
Okolnosti - opium se vyrábělo a prodávalo na dražbách v Indii pod oficiálním britským dohledem a do Číny ho dováželi soukromí kupci-držitelé licence od Východoindické společnosti. Za opium se v Kantonu odesílal do Londýna hlavně čaj, v menším množství také hedvábí. Roku 1834 ukončil Londýn monopol Východoindické společnosti a vyslal do Číny svého superintendanta, aby převzal nad obchodem kontrolu. Ten však odmítl jednat na úrovni kupců a požadoval jednání přímo s čchingskými úřady. Přijmout tento požadavek by znamenalo pro císaře konec jeho nadřazenosti vůči ostatním panovníkům a zároveň další rozkvět obchodu s opiem, které už by mělo za důsledek závažný problém. Nejenže postavilo bilanci čínského obchodu do deficitu, ale představovalo společenské prokletí, neboť stále více a více lidí se na něm stalo závislými. Tak byl roku 1839 do Kantonu vyslán neúplatný císařský komisař jménem Lin Ce-su, aby donutil cizí kupce zastavit dovoz opia. Britové samozřejmě odmítli a zabarikádovali se ve svých faktoriích. Věděli, že i pokud jim opium bude ze skladů odebráno, nová várka, která již vyrazila z Indie stoupne v ceně a Londýn jim ztráty uhradí. Poté co Lin Ce-su skutečně použil síly a opium zabavil, nastoupily britské vojenské sbory a po asi půltuctu vojenských střetů v letech 1939-1942 zajistily souhlas čchingů s obchodem podepsání nankingské smlouvy. Ačkoli čchingové ponechali britům "na usmířenou" neobývaný ostrov Hongkong, ve skutečnosti kypěli hněvem. Neboť jako další dynastie říše středu převzali i velkou tradici nadřazenosti, která ukládala vymáhat vazalský tribut od všech cizinců. Nyní cizinci nejenže nic neplatili, ale dělali si defacto co se jim zachtělo, což byla pro syna nebes jedna z prvních velkých porážek, jejichž počet se postupně zvyšoval.

1846 sčítání lidu - 421 mil. obyv.

1850 počátek povstání Tchaj-pchingů
Povstání se rozrostlo z rozsáhlého podhoubí. Zaprvé mandžuská prestiž utrpěla po porážce od britských barbarů. Zadruhé se v rychle rostoucím obyvatelstvu rozmohl hlad a v neposlední řadě zemi zničily katastrofální záplavy a potom dlouhé sucho, což také bývalo přičítáno na vrub císařskému mandátu.
Všeobecná nespokojenost obyvatelstva hledala adekvátní náhradu starého systému, a našla ji v osobě Chung Siou-čchuana. Ten čtyřikrát neuspěl u státních zkoušek v Kantonu a vzplál hněvem nad mandžuskou vládou. Prostřednictvím křesťanského konvertity jménem Liang Fa se dostal k různým křesťanským spisům a vytvořil podle jejich učení "Nebeské království velkého smíru (Tchaj-pching tchien-kuo)". Stal se z něho horlivý kazatel morálního života a s pomocí misionáře Issachara Jacoxe Robertse se naučil jak se modlit, vykládat katechismus, zpovídat se, a další nutné součásti fundamentálního protestantismu. Vytvořil vlastně nové monoteistické náboženství s protestantskými a tradičně čínskými prvky. Hlavní cíl Tchaj-pchingů byl jednoduchý, svrhnout mandžuskou vládu, a cesty k němu vedly přes náboženské zanícení nových členů. Chung se stal zbojnickým králem poloviny Číny a 11. ledna 1851, krátce po porážce císařských oddílů, které ho měli zničit, vyhlásil své Nebeské království novou dynastií a sebe Nebeským králem. Jeho armáda proslula disciplínou a morálkou, a většina členů si na znamení odporu proti čchingům nechala růst volně vlasy.
Válka, jež zuřila v letech 1851-1864, vedla k těžkým ztrátám na životě a majetku v obou táborech. Ačkoli Tchaj-pchingové dobyli mnoho měst a území, nikdy se jim však nepodařilo provádět jejich účinnou zprávu kvůli nedostatku zkušených administrátorů. Zároveň se vedení postupně štěpilo a brzy mělo hned několik vůdců vlastní armádu a prostředky. To byl také jeho konec. Zatímco císařské jednotky držely pod autoritou císaře pospolu, druhá strana se začala ničit navzájem a proto nevyhnutelně zanikla.

1853 Nanking okupován Tchaj-pchingy, stává se jejich hl. městem
1860 Peking vydrancován brity a francouzy
1864 pád Nankingu, nejvyšší vůdci Tchaj-pchingů páchají sebevraždu
1865-73 různá povstání muslimů
1875 císařovna Cch-si se ujímá vlády
1894-95 čínsko-japonská válka kvůli povstání v Koreji. Čína poražena a musí podstoupit Japonsku Tchaj-wan a platit reparace.

1900-01 Boxeři, podporovaní dvorem, okupují Peking a obléhají diplomatickou čtvrť. Vyslána mezinárodní armáda na pomoc.
Na konci 19. století se v Číně vzedmula poslední vlna nacionalismu proti cizím mocnostem. Nespokojenost s diktáty evropských velmocí a USA, a také víra ve vlastní sílu, vyústila v ohromné povstání proti cizincům. Tato situace se v historii opakuje mockrát. Cizinci kontrolovali obchod, měli vojenskou převahu, zakládali vlastní čtvrti se školami a kostely a dokonce se snažili konvertovat obyvatelstvo na svou křesťanskou víru. Obyvatelé se začali ve své vlastní zemi cítit cize a to byl základ pro masové hnutí odporu. Nejprve se zakládala drobná společenstva provozující trénink bojových umění (box - boxerské povstání) a různé šamanské praktiky. Absolovování rozličných rituálů je mělo učinit nezranitelné od kulek či mečů a schopné zničit své nepřátele. Tato víra v nezranitelnost spojena s podporou vysokých představitelů čchingské dynastie načas přesvědčila i první osobu říše císařovnu vdovu Cch-si k podpoře povstání. Po nepokojích v různých provinciích vyvrcholilo povstání v červnu 1900 v Pekingu. Ozbrojená stráž v diplomatické čtvrti nejprve střílela na boxery snažíce se je zastrašit, a ti odvetou začali masově zabíjet všechny cizince a misionáře. Na pomoc diplomatické čtvrti vyrazila z Tiencinu armáda o dvou tisících mužích a cizinecká flotila napadla pobřežní čínské pevnosti. 21. června vyhlásila císařovna vdova válku všem cizím mocnostem. "Čína je slabá," prohlásila. "Jediné, na co se můžeme spolehnout, je srdce lidu. Když je ztratíme, jak bychom si mohli zachovat svou zemi?" 29.června začala okupace diplomatické čtvrti a tu o osmi týdnech osvobodila až mezinárodní armáda z Tiencinu. Odplatou vydrancovala Peking a donutila celý dvůr odjet do bezpečí na Si-an. Od rozsáhlejší pomsty zachránilo Čínu jen několik guvernérů, kteří moudře hned na počátku usoudili, že budou pekingské vyhlášení války ignorovat a celou věc prohlásí za odsouzeníhodné "Boxerské povstání". Tato hra jim vyšla a tak se cizí mocnosti spokojily jen s protokolem podepsaným v září 1901. Ukládal dvoru velké reparace, požadoval rozšíření diplomatické čtvrti, posílení vojenských posádek a popravy vůdců a sympatizantů povstání. Císařská rodina zůstala nedotčena.

1912 Sunjatsen vyhlašuje v Nankingu Čínskou republiku, krátce na to předává moc Juan Š-kchajovi, který přesouvá sídlo do Pekingu

[Vojta Pitra]

Tak jsem to právě dočetl. Mám v tom sice guláš, ale je to fakt zajímavý. Třeba jsem vůbec netušil, jakou kariéru může udělat aunuch.

[serafX]

Také jsem začal tvořit články na téma historie Číny.

[Eles]

To je fakt pěkná stránka, myslim tim ten design. Takový přehledný, minimalistický, ale funkční. Asi jsi teprve začal, až to zaplníš, bude to fajn Čerpáš z Fairbanka nebo máš i nějaký jiný kvalitní zdroje? Nikdy jsem nic lepšího než jeho Dějiny Číny neviděl. Mám doma spoustu knih, co mi dali různý lidi při nejrůznějších příležitostech, ale většinou je to typ: formát A1, mocný obrázky a text nanejvýš stručný a o ničem. Nebo to třeba studuješ? Fakt bych si početl něco zajímavého o staré Číně - tj. do dynastie Tchang včetně, kdybys měl nějaký typ, tak sem s ním...

[serafX]

Přesně tak, zatím začínám, postupně přidávám další články. Co se týče dějin chci vytvořit přehlednou kostru a provázat ji odkazy s dalšímy doplňujícími články (tohle je výhoda webu oproti knize, možnost provázat vzájemně články a zachovat přehlednost při rozvíjení tématu o další informace). Čerpám z různých zdrojů, letos před Velikonoci jsem soustředil knížky o Číně na jedno místo a je skoro zaplněná jedna skříňka mj. též zmíněný Fairbank Dějiny Číny. O dynastii Tchang (a Sung) je dobrá kniha Středověká Čína - Augustin Palát, Jaroslav Průšek. Nedávno jsem dočetl románovou trilogii Nefritový disk od José Fréches, děj se odehrává na konci doby Válčících států a době Čchin, autor ho rozvíjí mezi skutečnými historickými událostmi se skutečně žijícími osobami (hlavní postava prvního dílu je ve tvých dějinách zmíněny Lu Pu-wej).

[Eles]

Ta středověká Čína vypadá dobře, to si seženu.

[HanFeizi]

nejvic zboznuju Valcic staty

[mi0]

Tank Man - Documentary:The Tank Man about Tiananmen square protests of 1989 in Beijing China.

...ostatné linky si tam nájdete, stačí len prvý (nájsť sa tam dá aj s ENG titulkami, ak niekto nerozumie hovorenej reči):

Stáhnout video